2 krátké Halloween creepypasty o vránách

Sny o vránách

Stojím v ulici kousek od domu, kde žiji. Je tma a nikdo zde není. Jsem tu úplně sama. Nikde nikdo. Cítím úzkost a strach, jako by se mělo něco stát. Rozhlížím se kolem sebe. 

Je hrobové ticho, slyším pouze tlukot vlastního srdce. Cítím chlad na kůži, mám na sobě jen noční košili. 

A najednou uslyším krákání vran, tak ohlušující křik, až mi to trhá uši, hned na to je ulice plná vran. 

Mám z toho špatný pocit, chci utéct, ale jsem ochromená strachem.

Když se rozletí ke mě, probudím se.

_____

Park a mnoho vran kolem mě. Je tma a zima. Je prázdný, nikde ani noha, všude jen ty vrány. V parku je staré opuštěné dětské hřiště, to z dob komunismu. Ty staré kovové prolejzačky. Mám strach, vypadá to tu víc hororově, než normálně. Tyhle prolejzačky mě vždycky nějakým způsobem děsili, ani nevím proč. Je to zvláštní. Jen sedím na jedné lavičce a hledím do prázdna. A poslouchám ten hrozivý křik vran. 

Když se hejno vran rozletí na mě, okamžitě se probudím celá spocená a vyděšená, rychle hýbu hlavou a dívám se po pokoji. 

____

Ďáblický hřbitov, černá temná noc. Mám strach a nevím proč. Bolest na hrudi, nemohu se nadechnout. Procházím se mezi hroby. Najednou vidím nějakou postavu kopat hrob. Podívá se na mě, ale nemá obličej, i tak cítím že mi vidí až do duše. Cítím divné pocity. Neklid a hrůza. Chvíli na to se na mě z temnoty noci vrhnou vrány.

Okamžitě se vzbudím celá mokrá od potu a vyděšená. Rozhlížím se po pokoji.

Další živý sen o vránách. Za poslední tak týden se mi zdá každou noc nějaký sen o vránách. Každý je jiný, ale podobný. Opravdu mě ty sny k smrti děsí. Blíží se Halloween, za několik dní bude. Tentokrát mám ovšem z Halloweenu husí kůži a špatný pocit, jako by se mělo něco stát a ty sny s tím souvisí, cítím to uvnitř mého nitra. Cítím se, jako blázen. Sice se v Česku Halloween moc neslaví, ale najednou se zde lidé, kteří ano. 

Na hodinách je 3:33 ráno. 

Tak to už znova neusnu, k tomu za hodinu a půl mám vstávat do práce, takže to ani nemá smysl se o to pokoušet.

Rozhodnu se tedy jít si udělat kávu a dát si sprchu. Vstanu z postele, rozsvítím lampičku na nočním stolku u postele, pak rozsvítím normální světlo v pokoji a zhasnu lampičku.

Otevřu okno a jdu do kuchyně, zde je světlo na pohyb, kde si připravím kávu a dám vařit vodu, mezitím si jdu připravit věci do práce, když je mám připravené, jdu si zalít kávu, sednu si ke stolu a zapálím si cigaretu.

Když vypiju kávu a dokouřím cigaretu, odejdu si dát sprchu. A potom se pokusím zakrýt moje kruhy pod očima.

Snažím se uklidnit, ale moc mi to nejde. 

Kolegové v práci si už začali všímat, že vypadám hrozně a špatně spím, hlavně podle mých tmavých kruhů pod očima, i když se je snažím skrývat pod vrstvou makeupu, tak jsou stále vidět, k tomu jsem myšlenkami úplně jinde. Ne jen, že vypadám hrozně, ale taky se tak cítím.

____O hodinu později____

Je chladný podzimní den. Zahlédnu několik vran, zmocní se mě neklid.

Vystoupím z auta před školou, kde pracuji. 

Veselá škola v Praze, ta je horor sám o sobě. 

Jsem učitelka češtiny. Ale dost špatně se tu učí, je to pomalu nemožné.

Vejdu do školy a jdu se připravit.

____Večer____

Právě se chystám jít spát.

____

Jsem na hlavním nádraží, avšak nikdo tu není. Chodím po parku a když vejdu dovnitř, tak je zde hrobové ticho. Zničehonic se objeví vrány a ten jejich křik. Celá budova je plná vran. Snažím se utéct, ale žádné dveře nejdou otevřít. Nemohu se dostat ven, pryč od nich. Po chvíli vrány vzlétnou a rozletí se na mě, začnou mě klovat svými zobáky a pak se vzbudím.

____Halloweenská noc____

Právě jdu do obchodu na nákup. Všechno vypadá normálně. Jen nevím proč cítím ve vzduchu napětí, něco mě zneklidňuje, ovšem nemám ponětí co je to. 

Otočím se kolem a rozhlížím se. Po chvíli si všimnu, že na domech i stromech jsou hejna vran. Jdu dál, než uslyším křik nějakých lidí, prudce se otočím a vidím, že hejno vran napadlo skupinu lidí, nestihnu se ani rozkoukat a z domů, stromů a noční oblohy se snesou hejna vran a začnou napadat lidi. Hrozný řev a křik všude kolem mě. Přes množství vran není pomalu vidět na krok. Všude jsou vidět jen vrány. Najednou se ozve zvuk rozbitého skla, to velké hejno právě vletělo do jednoho domu. Vrány klovají i do mě. 

Z nějakého auta z rádia zaslechnu, že celou Prahu napadli obří hejna vran a že je mnoho mrtvých. No bezva. Zničehonic přestanou svítit lampy a vše se ocitne v naprosté tmě. Pouze tma a křik všude kolem mě a ty zatracené vrány.

Teď alespoň vím co znamenali ty noční můry o vránách.

Cítím jak mi po kůži teče krev a začínám ztrácet vědomí.

Hejna vran

Právě jdu na hrob mých přátel, byli to dva bratři, kteří měli nehodu v autě. Sam a Victor Brown, původem z Ameriky, ale od dětství žili s rodinou v Česku.

Zrovna je Halloween, takže chci uctít jejich památku. 

Díky jim a jejich rodině jsem začala slavit Halloween, ale původ má v pohanství. 

Když se blížím ke hřbitovu, kde jsou pohřbení, všimnu si hlasitého krákání vran, když pohlédnu na oblohu, je zlověstně temná a jsou na ni obří hejna vran. Působí to, jako z hororu, až mám husí kůži, oklepu se. Nemám z toho vůbec dobrý pocit, najednou mě začíná přepadat úzkost a sklíčenost, svírá se mi hruď a špatně se mi dýchá. 

Sice na podzim jsou vrány obvyklé, ale ne v takovém množství, tentokrát je to jiné, jen nevím přesně proč, ale tentokrát z nich mám strach, děsí mě to, takový ten vnitřní pocit, že je něco špatně, ten vnitřní hlas, že se blíží nebezpečí. Můj vnitřní pocit mě stále nutí se dívat kolem sebe, jak šílená. 

Už stojím před brankou na hřbitov. Mám zvláštní pocit, ale vejdu dovnitř. 

Atmosféra hřbitova je divná, mám úplně husí kůži, na hřbitovní zdi sedí několik vran, mám pocit jako by mě sledovali, jako by mi viděli až do duše, je to nepříjemný pocit. 

Postupně procházím kolem hrobů, jejich hrob je až na konci hřbitova. 

Jelikož je podzim, tak brzy padá tma. Právě je skoro tma, takže hřbitov působí ještě víc děsivě, normálně se na hřbitově nebojím, ale v tuhle chvíli je to jiné, křik vran všude okolo mě, nad hlavou, ve stromech, na zdi i na hrobech. Ztrácí se ve tmě, je slyšet pouze jejich krákání. 

Zakopnu o nějaký hrob a spadnu na zem, v tu chvíli ucítím na mé ruce ostrou bolest a jak mi po ni něco teče, podle toho jak je to lepkavé, usoudím že to musí být krev.

Stěží vstanu a jdu pár metrů k hrobu mých přátel. Na jejich hrobě svítí zapálené svíčky a leží na něm květiny, vypadá to že tu už někdo byl přede mnou, já bohužel asi všechny svíčky před chvílí rozbila jak jsem spadla, střepy musím mít v ruce, jelikož každý pohyb dost bolí. Položím kytici na jejich hrob, chce se mi brečet, hrozně mi oba dva chybí, ale k životu je bohužel není možné vrátit.

Až teď mi došlo, že si vlastně mohu svítit mobilem, ty vrány mě příliš rozhodili, tudíž mi to došlo až teď. Zašátrám rukou v kapse kabátu a nahmatám mobil, zadám pin a rozsvítím si baterku, podívám se na mou ruku a opravdu na ni mám krev a v dlani a zápěstí několik střepů z jedné hřbitovní svíčky v žluté barvě. Začnu si opatrně vytrhávat žluté střepy z dlaně a pak ze zápěstí, začne mi téct další krev z ran. Rány jsou hluboké. 

Alespoň jedna svíčka můj pád přežila, položím ji na hrob vedle ostatních. 

“Chybíte mi.” řeknu si pro sebe do temné tmy.

“Ty nám taky. Ale neboj se brzy se k nám přidáš, už si pro tebe přišli.” ozve se za mnou jejich hlas a v tu chvíli mi dojde, proč je kolem mě takové množství vran, až teď jsem si všimla střepu v mém zápěstí na druhé straně a že mi po obličeji teče krev, najednou vidím rozmazaně a padám znovu k zemi a vidím mé dva kamarády jak se blíží ke mě.

Stojím nad svým tělem, které leží mrtvé na zemi u jejich hrobu. 

Vidím ty hejna vran, jak letí k obloze, přišli si pro mě, pro mou duši. Proměníme se ve vrány a odletíme s nimi pryč. Vrány jsou duše mrtvých, teď i já.